1. Úvod

Z daňové soustavy bývá právě daň z přidané hodnoty označována za nepochopitelnou, nelogickou a všeobecně neoblíbenou a to zejména mezi účetními a daňovými začátečníky. Po pravdě, není divu, jedná se o zákon velmi rozsáhlý, který v sobě obsahuje řadu specielních pojmů, pravidel a režimů, které se překotně i několikrát ročně novelizují, jejichž použití je závislé na řadě faktorů (a pokaždé na jiném z nich) jako je typ odběratele, místo plnění, typ plnění, typ dokladu, data uvedená na dokladu, ale také způsob použití plnění. O to hůře, že i u nejmenšího plátce není možné spolehnout na heslo „co je malé, to je také jednoduché“. Stačí málo a i malý začínající plátce zabředne do režimu přenesení daňové povinnosti, osvobozených plnění, zmatku v uplatňování sazeb daně na výstupu, či dokonce do tajemného MOSS. Všem jsou také společné problémy nároku na odpočet daně na vstupu a v neposlední řadě také kontrolní hlášení.

Obavy z DPH také oprávněně stupňuje opakovatelnost chyb. Pokud něco v DPH děláme špatně, je poměrně velká pravděpodobnost, že se jedná o opakované chyby z našeho rutinního opakovaně chybného postupu. Pokud si neuvědomím, co způsobí realizace osvobozených plnění bez nároku na odpočet daně na výstupu (nebo takové plnění vůbec neidentifikuji), v klidu uplatňuji nároky na odpočet z „běžných“ přijatých faktur za materiál a služby. Následky kontroly budou dramatické.

Velmi častou chybou začátečníků (překvapitě ale i pokročilých) je „suplovat“ neznalosti v DPH „logikou daně z příjmů“. Chraňme se vyslovit, natož aplikovat, nepravdy typu „je to daňově uznatelné, tak z toho bude i nárok na odpočet 
(a naopak)“. Tato vazba neplatila nikdy, ani v samotných začátcích DPH v roce 1993.

Naším úkolem bude naučit se pochopit podstatu této daně a vystoupit z pasivní role, kdy opisujeme to, co kdysi někdo začal, aniž víme proč. Jen na této základní vědomostní úrovni jsme schopni reagovat na řadu změn, které již probíhají a velmi pravděpodobně budou hekticky probíhat i v blízké budoucnosti. Každý se to jednou učil, každý jednou začínal, musí přece přijít čas, kdy porozumíme odborným (ne vědeckým) článkům na téma DPH. Nemíříme přehnaně vysoko – našim cílem je základní uživatelská úroveň znalostí této daně – a to není příliš vysoký kopec. Začínáme ale stoupat od  „úrovně moře“ – tedy prakticky od nuly. Cesta je odsud jen jedna – vzhůru. Postupovat budeme pomalu, postupně postavíme řadu „výškových táborů“, ze kterých budeme budovat další. Návraty do nižších pater jsou, samozřejmě, povoleny.

Počínaje 1. 4. 2019 došlo v zákonu k rozsáhlým změnám, převážně s účinností od 1. 4. 2019. Je tedy možné, že oblast, kterou jste již ovládali, bude nutné znovu nastudovat.

2. Základní pojmy

Ano, tak se začíná v každém oboru. Nejsme ale ekonomicky negramotní, řada pojmů je prostě „jasná“ a nebudeme se jimi zabývat (a ani by nás to v praxi nenapadlo). Zvláště u DPH však přidám varování, většina daňových zákonů (a vůbec všech zákonů) používá vlastní definice, ale tento zákon je vlastními definicemi přímo posedlý. Jednak obsahuje velké množství vlastních definic, ale definuje i obecně známe pojmy (například zboží, služby, nový dopravní prostředek, obchodní majetek a mnoho dalších) pro své účely jinak (zpravidla mnohem šířeji), než jsme obecně zvyklí. Nebudeme zde základní definice opakovat, doporučuji exkursi do § 4 ZDPH. Zvlášť bych chtěla upozornit na pojem „pronájem“, který je  zastřešujícím pojmem pro nájem i podnájem, pacht i podpacht (rozdíly mezi nájmem a pachtem jsou ve slovech užívání a užívání včetně užitků z nájmu plynoucích) a nově také věcné břemeno, pokud je obdobné nájemnímu vztahu. Záludné je na tom to, že v právu a na dani z příjmů je mezi pojmy nájem a podnájem rozdíl. V DPH nikoliv a vše, co platí pro vztahy nájemní, platí i pro vztahy podnájemní.  Další malou záludností je pojem zboží – samozřejmě víme, že má proti účetnictví širší definici, od rekodifikace práva ale pod pojem zboží spadají i nemovité věci.

Výjimku uděláme u pojmů plátce a neplátce. Jedná se o nejužívanější pojmy, „každý přece ví“, co znamenají. Přesto pro jistotu upřesníme, dotyčných osob je totiž více, než si možná myslíme:

• Osoba povinná k dani (§ 5 ZDPH) – jedná se o osobu realizující ekonomickou činnost. Ekonomická činnost je pro účely ZDPH definována a to v § 5 odst. 3 ZDPH šířeji, než bychom možná čekali. Ekonomickou činností je kromě činnosti podnikatelů i činnost pronajímatelů (z hlediska ZDP příjem podle § 9). Osobou povinnou k dani je tedy stručně řečeno „podnikatel“ a pronajímatel a to bez ohledu na to, zda je či není plátcem DPH. Pokud fyzická osoba obdrží příjem, který je zdaňován na dani z příjmů podle § 6 ZDP, pak se pro účely ZDPH zásadně nejedná o ekonomickou činnosti.

• Osoba nepovinná k dani – v protikladu proti výše uvedenému je zřejmé, že se jedná o ostatní osoby, které nejsou podnikateli. Jedná se zejména o občany, zaměstnance, ale také o státní orgány, které vykonávají jen veřejnou správu. Je důležité si uvědomit, že osoba nepovinná k dani se nemůže stát plátcem DPH. Některé neziskové organizace či veřejnoprávní subjekty (například obce) mohou vyvíjet jak ekonomickou činnost, tak i činnost státní správy, nebo svoji hlavní činnost (neziskové organizace), které nejsou považovány za ekonomickou činnost. Pak jsou tyto právnické osoby v jednotlivých situacích považovány buď za osoby povinné k dani 
  (tj. podle nové terminologie zákona „jednají jako takové“), nebo vystupuji jako osoby nepovinné k dani (tj. nejednají jako takové).

...