1. Faktoring není v našem právním systému definován ani speciálně upraven účetním či daňovým předpisem, kromě několika odkazů neřešících obsah ani formu. Obecně představuje faktoring nikoliv pojem právní, ale pojem ekonomický, představující službu s cílem zajistit určitý specifický způsob financování v souvislosti s pohledávkami. Konkrétních forem faktoringu je celá řada v závislosti na smluvním ujednání. Přitom je nutno ve smlouvě mezi společností poskytující tuto službu (faktorem) a společností, které je tato služba poskytována (klientem) přesně specifikovat, jak je to s právy (vlastnictvím) pohledávek a riziky jejich vymáhání. 

2. V návaznosti na to lze rozlišit dvě základní formy faktoringu, z nichž každá může obsahovat další modifikace:
a)         faktor nepřebírá ani právo (vlastnictví), ani rizika (správa pohledávek),
b)        faktor přebírá jak právo (vlastnictví), tak rizika (postoupení či prodej
           pohledávek),  přitom míra převzetí rizika faktorem může být různá.

3. Cílem interetace není vysvětlovat různé formy faktoringu, které nemají vliv na to, jak má být o jednotlivých formách faktoringu správně účtováno. Zobrazení faktoringové transakce v účetnictví může být zásadně pouze dvojí -rozvahově (tj. pouze na úrovni zúčtovacích vztahů), nebo výsledkově (jako prodej pohledávky). 

4.         V situacích, které odpovídají bodu a), se jedná o faktoring, kdy jsou poskytovány pouze služby, pohledávky (jejich vlastnictví) nepřechází na faktora. Jedná se tedy o služby poskytované při vymáhání a správě portfolia pohledávek, které současně znamenají určitou formu financování s cílem zabezpečení likvidity účetní jednotky tam, kde sjednané lhůty splatnosti pohledávek (často z konkurenčních důvodů) jsou relativně dlouhé. Nejedná se tedy o postoupení pohledávek, ale o předání pohledávek ke správě.

 

5. V případě, že faktor pouze přebírá pohledávky do správy, nejde o změnu vlastnictví. Kvůli evidenci a snazšímu vymáhání pohledávek, přebírá v tomto případě faktor pohledávky do správy od klienta za nominální hodnotu a z praktických důvodů dlužník pak nezasílá úhradu původnímu věřiteli, ale faktorovi. Vzhledem k tomu, že tyto pohledávky zůstávají ve vlastnictví klienta, zůstávají i v jeho účetnictví. Pohledávky předané do správy faktorovi se v účetnictví klienta pouze přeúčtují na jiný analytický účet pohledávek, aby byly evidovány odděleně od ostatních pohledávek. U faktora se pohledávky převzaté do správy sledují pouze na podrozvahových účtech.

6. Ze   strany faktora může být předfinancování pohledávek doplněno poskytnutím překlenovacího úvěru, kdy vedle poplatku za službu si faktor účtuje i úrok, obojí je výnosem faktora a nákladem klienta. V případě stanovení výše poplatků za službu i výše úroků z úvěrů je třeba důsledně respektovat ustanovení daňové legislativy (např. § 2, odst.7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, či § 23 odst. 7 a § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů). Zda je úhrada pohledávek poukazována na účet původního vlastníka nebo na účet faktora, je relevantní pouze pro zaúčtování vzájemných pohledávek a závazků včetně možných zápočtů a případně pro samotný zánik pohledávky.

7. Úhrada poplatku a úroku faktorovi zpravidla probíhá zápočtem. V případě, kdy je částka od dlužníka poukázána na účet faktora, započítává se u klienta jeho závazek vůči faktorovi z titulu poskytnutí úvěru, úroku a poplatku za službu s pohledávkami vůči faktorovi evidovanými na samostatném analytickém účtu (balík pohledávek předaných ke správě). Klient doplatí případný rozdíl, pokud součet úvěru, úroku a odměny za službu převýší hodnotu pohledávek předaných ke správě inkasovanou faktorem od dlužníka. U faktora se stejně tak započte pohledávka vůči klientovi z titulu poskytnutého úvěru, úroku a odměny za správu pohledávek se závazkem z titulu inkasa pohledávek převzatých do správy od dlužníků; uhrazené pohledávky vyřadí faktor z podrozvahových účtů.

8. V případě neúspěšného inkasa od dlužníků vrací faktor pohledávky klientovi (vyřadí je z podrozvahových účtů). Klient převede tyto pohledávky z účtu pohledávek předaných ke správě zpět na účet odběratelů a splatí faktorovi částku poskytnutou při předfinancování (popř. splácí úvěr, úrok a poplatek za službu).

9. Jiná je situace v případě b), kdy faktoringová společnost pohledávky skutečně nakoupí a v souladu se smlouvou dochází též k přechodu vlastnictví k pohledávkám. Dochází přitom ke změně věřitele, klient již není věřitelem původního odběratele, ale stává se věřitelem faktora z titulu prodeje pohledávky a zároveň jeho dlužníkem z titulu poskytnutého úvěru. Pohledávka se tak stala vlastnictvím faktora, který je nyní věřitelem původního dlužníka, aniž by měl klient s touto pohledávkou již cokoliv společného. 

10. Jestliže    je smlouva uzavřena jako prodej pohledávky s přechodem vlastnictví i rizik, je nutné podle platných účetních předpisů účtovat výsledkově. Pohledávka se v tomto případě zpravidla prodává za nižší než nominální hodnotu. Zde se ovšem nelze vyhnout daňovému dopadu a rozdíl mezi nominální hodnotou pohledávky a prodejní hodnotou pohledávky, případně zvýšenou o vytvořenou opravnou položku, rezervu nebo o diskont připadající na zbývající dobu do lhůty splatnosti, jehož výše se posuzuje podle úrokové sazby obvyklé při poskytování finančních prostředků s odpovídající dobou splatnosti (viz § 24 odst. 2 písm. s zákona o daních z příjmů), je nedaňový náklad.

11. Při prodeji pohledávek, kdy se jejich vlastníkem stává faktor, nelze již klientovi účtovat náklady na správu pohledávek, ale pouze náklady související s uzavřením smlouvy o prodeji pohledávek, pokud takové vznikly. V případě, že faktor poskytl klientovi úvěr, je úrok daňovým nákladem klienta ve výši ceny obvyklé a výnosem faktora.

12. V určitých případech může dojít k situaci, kdy je smlouva sice svým názvem deklarovaná jako smlouva o postoupení pohledávky, avšak svým obsahem daným konkrétními ustanoveními tomu věcně neodpovídá. Skutečná (ekonomická) podstata ujednání je tak zastírána stavem právním. Takovou situací může být například smlouva, ve které faktor nepřebírá zcela rizika spojená s inkasem pohledávek a za určitých (nepravděpodobných) podmínek může v případě jejich nezaplacení vrátit pohledávky zpět klientovi. V tomto případě může vznikat pochybnost tom, zda takovou smlouvu účtovat u klienta výsledkově či rozvahově a je nezbytné vždy pečlivě a individuálně posoudit obsah smlouvy a zvolit způsob účtování o smlouvě, který odpovídá jejímu skutečnému obsahu.

13.Faktoring je finanční služba, která může mít jak charakter spravování pohledávek, tak charakter prodeje pohledávek současně s cílem financování klienta. Míra převzetí rizika za dobytnost pohledávek faktorem může být různá, závisí vždy na konkrétní smlouvě.

14.Za poskytnuté služby platí klient faktorovi odměnu za správu (v případě předání pohledávek ke správě) a úrok (v případě poskytnutí úvěru či předfinancování), které jsou z hlediska daně z příjmů daňově relevantním nákladem klienta bez zvláštních omezení. Je však třeba důsledně dbát na to, aby nedošlo k zastření skutečného stavu formou a aby cena služby a úrok se pohybovaly na úrovni „ceny obvyklé“.

15.Klient při faktoringu účtuje v závislosti na tom, o jakou formu faktoringu se jedná. Předání pohledávek ke správě se neúčtuje do výnosů, ani se neuplatňuje jako náklad hodnota pohledávek předávaných ke správě. Pohledávky zůstávají ve vlastnictví klienta, a proto je také vykazuje jako aktivum. Výsledkové účtování by v tomto případě nabalovalo obraty nákladů a výnosů (ve výnosech již bylo o pohledávkce účtováno při jejím vzniku) a docházelo by tak ke zkreslování finančních ukazatelů účetní jednotky, předmětem jejíž činnosti není obchodování s pohledávkami. Faktor eviduje pohledávky převzaté do správy na podrozvahových účtech (nejsou jeho vlastnictvím).

16.Pokud ze smlouvy uzavřené mezi faktorem a klientem vyplývá, že dochází k převodu vlastnictví pohledávek, je třeba podle našich účetních předpisů postupovat stejně jako při prodeji jakéhokoliv jiného aktiva, tj. zaúčtovat prodej pohledávek do výnosů a účetní hodnotu pohledávek zúčtovat do nákladů. Zde je pak nutné respektovat daňové dopady (viz bod 10). Faktor se stává vlastníkem a účtuje o nakoupených pohledávkách na rozvahových účtech.

17.Pokud však ze smlouvy jasně vyplývá, že se pohledávky v případě, že nebudou zaplaceny, vrací klientovi, neboť faktor nepřebírá rizika jejich inkasa, může dojít k tomu, že ekonomická podstata smluvního ujednání je zastírána stavem právním. Vzhledem k tomu, že úkolem účetnictví je poskytnout věrný a poctivý obraz skutečnosti (viz § 7, odst. 1), je účetnictví ekonomickým informačním nástrojem, který musí dávat přednost obsahu před formou (viz § 7, odst. 2) a klient by měl zvolit takový způsob účtování, který odpovídá skutečnému obsahu smluvního ujednání a povaze transakce na jejím základě provedené, a to bez ohledu na stav právní a na název smlouvy.

Datum schválení této interpretace NÚR:
28.května 2007

Zpracovatelé interpretace:

Vysoká škola ekonomická v Praze
Katedra finančního účetnictví a auditingu
Prof. Ing. Libuše Müllerová, CSc.
Nám. W. Churchilla 4
130 67 Praha 3 – Žižkov
e-mail: muller@vse.cz

Komora daňových poradců ČR
Ing. Jiří Škampa
Kozí 4
602 00 Brno
e-mail: skampa@skampa.cz

 

 

___________________________________________________________________________________________

© 2007 Národní účetní rada                                                   schválená verze z 28. 5. 2007                                                   5/5