PŘISPĚLI JSME 90436 Kč – DĚKUJEME...

028/23.02.05 - Zahraniční fyzické osoby a PÚ

Ke stažení

Autor Ing. Luděk Pelc 

23.03.2005

28/23.02.05

Poněkud  odlišně  od  tuzemských  fyzických  osob  mají nastaveny zákonem  o účetnictví  podmínky pro vedení PÚ zahraniční  fyzické osoby. Tedy v případě, pokud podnikají,  anebo  provozují jinou činnost na  území ČR. Pro zahraniční  fyzické osoby  je stanovena  povinnost vést  podvojné účetnictví již od  dne zahájení činnosti na území  ČR (viz § 4 odst.1 zákona o účetnictví). Tedy nezávisle na tom, zda jsou či  nejsou tyto zahraniční fyzické osoby zapsány v obchodním rejstříku. To je dost podstatná odchylka od podmínek nastavených pro  tuzemské fyzické osoby. Vynikne více v souvislostech, pokud si uvědomíme, že ne všechny zahraniční fyzické osoby se musí povinně zapsat do OR.

 

Bohužel  už  v  tomto  základním  rozhodování  vyplývajícím z § 1 odst.2 písm.b) ZúČ nemusíme mít zcela jasno v tom, kdo vlastně je "zahraniční  osobou". Zákon o účetnictví totiž pojem „zahraniční fyzická osoba“ blíže nedefinuje.  Základní otázka  tedy zní:  Je zahraniční fyzickou osobou pro účely zákona o účetnictví fyzická osoba, podnikající  na území ČR, která má cizí státní příslušnost (tedy cizinec - podnikatel) ? Anebo se používají i jiná  kritéria ? Je  zahraniční fyzickou osobou například cizinec, který má povolení k  trvalému pobytu na území ČR ?

 

Velmi  důležité  je  toto   zjištění  i  pro  podnikatele,  kteří podnikají v  rámci sdružení bez právní  subjektivity. Pokud totiž je některý z účastníků sdružení zahraniční osobou, mají všichni účastníci  sdružení v tomto ohledu smůlu. "Jsou  nakaženi" a stávají se účetními  jednotkami. Musí  opustit  řady podnikatelů, kteří mohou  vést DE, v termínech stanovených  v § 4 ZúČ. A to  zcela nezávisle na tom, jaký  dosahovali obrat v rámci sdružení i mimo něj. A to je okolnost, pro rozhodování, zda a jak dlouho je možné vést DE, jistě  důležitá. Ve výsledku omezuje podnikání zahraničních osob na území ČR, a to i v případě, že se jedná o občany z jiných členských států EU

 

Bohužel, přesné definice a důsledné vymezení "kdo je kdo" a "co je co" jsou správným  východiskem k tomu, abychom  věděli příslušné souvislosti. Kupodivu, i detailní znalost  skutečnosti, kdo je "zahraniční osobou", pak rozhoduje o tom, zda se jedná o účetní jednotku. Jak již víme,  že ten, kdo se stane v průběhu  roku 2004  účetní jednotkou, je "nakažen"  a odsouzen na dobu nikoliv krátkou k tomu, že nemůže vést DE. Přesněji řečeno, vést DE může, i když je účetní jednotkou, ovšem pouze  tehdy,  pokud  zákon o účetnictví stanovuje,  že  může  přejít  na PÚ až v následujícím roce.

 

V případě  zahraničních fyzických osob však není k  dispozici ani žádné přechodné  období. Zahraniční fyzická osoba musí  vést PÚ od  okamžiku zahájení podnikání  na území ČR.

Pokud budeme hledat definici „zahraniční osoby“, nalezneme přinejmenším pět (!) velmi důležitých právních předpisů, které se takovou definicí přímo zabývají. Jejich porovnáním zjistíme, že jednotlivé definice NEJSOU STEJNÉ (!). Pro přehlednost, jak na tom jednotlivé právní předpisy v tomto směru jsou, si je znázorníme schématicky:

 

 

Definice  „zahraniční fyzické osoby“ a vybrané právní předpisy

§ 21 zákona č.513/1991 Sb. (obchodní zákoník)

§ 5 zákona č.455/1991 Sb. (živnostenský zákon)

§ 2odst.2 písm.aj) zákona č.588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty

§ 4 odst.1 písm.v) zákona č.235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty

Zákon o účetnictví definici neobsahuje

Zákon č.586/1992 Sb., o daních z příjmů definici neobsahuje

§2fzákona č.252/1997 Sb., o zemědělství

 

Další pomůckou nám jistě bude živnostenský zákon. V § 5 nalezneme definici "zahraniční  fyzické osoby" jako:  "fyzické osoby, která má bydliště mimo území České  republiky". Důležité je i objasnění pojmu "bydliště", které je definováno v § 5 živnostenského zákona

 

Nyní k jednotlivým právním předpisům, výše zmíněným, podrobněji. Z §21 obchodního zákoníku zjistíme, že "zahraniční fyzickou osobou" se pro účely obchodního zákoníku rozumí "fyzická osoba s bydlištěm mimo území  ČR". To je velmi důležité zjištění. Můžeme se domnívat, že uvedená definice, která, i když je zřetelně vyjádřena tak, že platí jen pro účely obchodního zákoníku, platí ve stejném významu i pro účely zákona o účetnictví. I když zákon o účetnictví na obchodní zákoník vlastně neodkazuje (jen opakuji: ten kdo je  zahraniční osobou,  je vždy  účetní jednotkou,  bez ohledu na obrat a nemůže vést DE !!). Pokud jde o pojem „bydliště“, nenalezneme přímo v § 21 obch.zákoníku definici. Ovšem pokud prolistujeme text zákona nazpět, tak se v § 3 dozvíme, že bydlištěm se rozumí pro účely obchodního zákoníku „trvalé bydliště“: „Fyzická osoba s trvalým pobytem (dále jen „bydliště“) na území ČR …“.

 

následovně: "Bydlištěm na území ČR se pro účely živnostenského zákona rozumí trvalý pobyt na jejím území".

 

Obdobně se zaobírá definicí zahraniční fyzické osoby i zákon č.252/1997 Sb., o zemědělství v § 2f: „Zahraniční osobou se pro účely tohoto zákona rozumí fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území ČR“.

 

Máme tedy k dispozici toto základní schéma, pro posouzení, kdo je zahraniční fyzickou osobou:

 

 

Fyzické osoby, které NEJSOU státními občany České republiky (CIZINCI)

mají trvalý pobyt na území České republiky

nemají trvalý pobyt na území České republiky

NEJSOU zahraniční fyzickou osobou

JSOU zahraniční fyzickou osobou

 Možná se může čtenář zamyslet nad tím, proč má studovat tyto informace. Tyto  okolnosti budou nabývat mnohem více na významu, pokud si uvědomíme,  že se ČR stala členským státem EU. To znamená, že nastala i očekávaná možnost volného pohybu osob v rámci členských států EU. Nelze též přehlédnout, že členy EU jsou všechny země, které jsou našimi blízkými sousedy (Slovensko, Polsko, Německo atd.).

 Rozřešení otázky kdo je a kdo není "zahraniční osobou" je pro nás klíčovým momentem rozhodnutí,  zda taková osoba nemůže, anebo případně  může  vést  podle  českých  právních  předpisů daňovou evidenci (DE). Uzavření smlouvy o sdružení s  takovou zahraniční osobou pak může být pro tuzemského podnikatele přímo osudné. Osudné v tom smyslu, že bude muset  i tento tuzemský podnikatel přejít  povinně na PÚ.

 

Zajímavé bude porovnání výše zmíněných definicí „zahraničních osob“ s textem starého a nového zákona (nikoliv bible) o DPH:

 

Z ustanovení § § 2 odst.2 písm.aj) zákona č.588/1992 Sb., který byl do tohoto zákona začleněn relativně nedávno (od 1.10.2003) vyčteme tuto definici: „pro účely zákona o DPH se rozumí zahraniční osobou právnická osoba mající sídlo v zahraničí nebo fyzická osoba, která nemá v ČR trvalý pobyt nebo dlouhodobé vízum k pobytu; zahraniční osoba podnikající prostřednictvím organizační složky se považuje pro účely tohoto zákona za osobu, která má sídlo, místo podnikání nebo trvalý pobyt v tuzemsku“.

 

Samozřejmě, v současné době již zákon č.588/1992 Sb. neplatí (ovšem podle jakého zákona se tedy máme v celém roce 2004 řídit, pro účely zjištění, zda se jedná v roce 2004 o zahraniční osobu pro účely zákona o účetnictví, není-liž pravda ? Bude jistě zajímavé uvést si definici zahraniční osoby, která platí od 1.5.2004 pro účely DPH na základě § 4 odst.1 písm.v) zákona č.235/2004 Sb.: „zahraniční osobou se rozumí osoba, která nemá na území Evropského společenství sídlo, místo podnikání nebo provozovnu, popřípadě místo pobytu či místo, kde se obvykle zdržuje.

 

Současně je definováno v § 4 odst.1 písm.w) zákona č.235/2004 Sb. místo pobytu fyzické osoby jako:

-          adresa místa trvalého pobytu státního občana ČR,

-          adresa místa pobytu osoby z jiného členského státu,

-          nebo adresa místa pobytu zahraniční osoby.

 

Touto definicí dostává naše intuitivní představa o tom, kdo je v roce 2004 považován za zahraniční fyzickou osobu značnou újmu. Ovšem, který z právních předpisů je ten „nejsprávnější“, pokud máme jeho definici použít pro účely zákona o účetnictví ?

 

Naši sbírku znalostí o tom, kdo je zahraniční osobou si můžeme doplnit v následujících právních předpisech. Například  pokud  projdeme  zákon   č.133/2000  Sb.,  o  evidenci obyvatel,  po nedávné  novele, provedené  zákonem č.53/2004  Sb. (vyšla ve  Sbírce zákonů v  únoru 2004), tak  zjistíme z § 2, že cizince  lze  mimo  jiné  rozdělit takto:

 

a)      na cizince "s povolením k pobytu",

b)      na cizince "s  povolením k přechodnému pobytu",

c)      na cizince s "povolením k trvalému pobytu  na území ČR".

 

Komentář:  Pokud jde  o "cizince,  kteří mají  povolení k pobytu" podle  bodu a),  je tímto  povolením myšleno  povolení k trvalému pobytu,  jak  vyplývá  z  §  65  zákona  č.326/1999  Sb. Platnost povolení  je  10  let  a  lze  ho  opakovaně prodloužit. Povolení k pobytu (podle bodu a)) však nelze vydat občanu EU.

 

Pokud  jde  o  cizince  ze  zemí  EU,  pak  platí  §  87c  zákona č.326/1999  Sb.,  o  pobytu  cizinců  na  území ČR: "Policie vydá občanu  EU na  jeho žádost  povolení k trvalému  pobytu například tehdy, jestliže na  území podniká anebo vykonává funkci člena statutárního orgánu právnické osoby". Poznámka: Účinnost je od data přistoupení ČR k EU. Ovšem stále platí § 1 tohoto zákona, kde je uvedeno: "Cizincem se  rozumí fyzická  osoba, která není státním občanem ČR, včetně občana EU".

 

Občan EU  bude nepochybně cizincem, i  když bude mít na  území ČR povolení k trvalému pobytu. Ovšem  bude "zahraniční osobou" ? Zdá se, že  intuitivní přístup formou:  cizinec = zahraniční  fyzická osoba  již nemůžeme  použít.  Lze  totiž usuzovat,  že podnikatel - občan EU,  který bude mít  povolení k trvalému  pobytu na území ČR, logicky  již nebude považován z  pohledu příslušných právních předpisů za "zahraniční  fyzickou  osobu",  i  když  bude stále cizincem (občanem cizího státu). To znamená, že dochází k „transformaci zahraniční fyzické osoby na českou osobu“.

 

Zahraniční  fyzické  osoby,  které  na  území  ČR  podnikají  lze z pohledu obchodního zákoníku rozdělit na dvě skupiny:

a)      Zahraniční fyzické osoby, které  nemají za povinnost se zapsat   do obchodního rejstříku. Jedná se  o fyzické osoby s bydlištěm   v některém z členských států Evropské unie (nebo v jiném státě   tvořícím  Evropský  hospodářský  prostor),  které podnikají na   území ČR (viz § 21 odst.5 obch.zákoníku, nabyl účinnosti dnem   platnosti přistoupení ČR k EU). V této souvislosti je nutné si   uvědomit,  že pojem EU a  EHS  není  totéž. Ovšem  to je  jen    poznámka na okraj. Důležité pro  nás je právní úprava, uvedená v § 87c  zákona č.326/1999 Sb., na  základě které lze občanovi   EU vydat  na jeho žádost  povolení k trvalému  pobytu na území ČR, například z toho důvodu, že na území ČR podniká.

b)      Zahraniční fyzické osoby, které mají za povinnost se zapsat do obchodního rejstříku,  a  teprve od tohoto data jim vzniká  oprávnění podnikat  na území ČR  (§ 21 odst.4  obch.zákoníku).Tyto fyzické osoby jsou z  možnosti vést DE vyloučeny, protože   mají  jednoznačně  stanovenou  povinnost  vést  účetnictví podvojné.

 

To znamená, že nezávisle na  tom, jaký dosahují  tyto zahraniční fyzické osoby  při podnikání na území ČR obrat, jsou považovány od 1.1.2004 vždy za účetní jednotku. To platí i pro zahraniční  fyzické osoby,  které  nejsou  podnikateli,  avšak provozují  na území  ČR jinou  činnost podle zvláštních právních předpisů). Zákon o účetnictví však nedefinuje, co se rozumí onou „jinou činností na území ČR podle zvláštních právních předpisů“.

 

Tento  pohled na  zahraniční osoby  má pak  závažné důsledky  při posuzování, jakým  způsobem mají vést  svoji evidenci pro daňové účely.  Lze konstatovat,  že zahraniční  fyzické osoby  musí vést povinně podvojné účetnictví,  a to na základě § 1 odst.2 písm.b) zákona o účetnictví. Tedy:

a)      zcela  nezávisle  na  tom,  zda  jsou  zapsány  do  obchodního   rejstříku, anebo ne,

b)      zcela  nezávisle na  tom, zda  přesáhly obrat  za rok 2003 ve  výši 6.000.000 Kč, anebo ne.

 

Jedna z věcí, kterou však nelze zcela opominout, je skutečnost, že pokud budeme definici zahraniční osoby odvozovat z § 21 obchodního zákoníku a § 5 živnostenského zákona, pak musíme dospět k názoru, že zákon o účetnictví je do určité míry v rozporu s obchodním zákoníkem i živnostenským zákonem. Konkrétně jde o zásadu rovných podmínek  pro podnikání na území ČR, uvedenou v § 21 odst.1 obch.zák: „Zahraniční osoby mohou podnikat na území ČR za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako české osoby, pokud ze zákona nevyplývá něco jiného“. Anebo § 5 živnostenského zákona: „Fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území ČR (dále jen „zahraniční osoba“) může  na území ČR provozovat živnost za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako česká osoba, pokud z tohoto nebo zvláštního zákona nevyplývá něco jiného“.

 

Navrhované řešení:

 

Navrhuji následující řešení:

a)      V zájmu posílení právní jistoty doplnit do zákona o účetnictví definici zahraniční osoby, a to odkazem na § 4 odst.1 písm.v) zákona č.235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. To znamená, že fyzické osoby, které by měly na území ES místo podnikání, nebo místo pobytu, by byly považovány za české osoby.

b)      Nebo doplnit do zákona o účetnictví definici zahraniční osoby s odkazem na § 21 obch. zákoníku. To znamená, stručně řečeno, že osoby z členských států EU by se mohly, při splnění určitých podmínek, i pro účely zákona o účetnictví "přeměnit" na české  fyzické osoby. Například pokud  získají jako občané EU povolení k trvalému pobytu na území ČR na základě § 87c zákona č.326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.

c)      Nebo zcela zrušit ustanovení § 1 odst.2 písm.b) zákona o účetnictví. Tím by byl splněn požadavek obchodního zákoníku a živnostenského zákona „na podnikání na území ČR za stejných podmínek pro české i zahraniční fyzické osoby“.

d)     Dále doplnit do zákona o účetnictví ustanovení, že „účetní jednotky uvedené v § 1 odst.2 písm.b) mohou ukončit vedení účetnictví od prvního dne účetního období, které následuje po účetním období, ve kterém přestaly být zahraniční fyzickou osobou podle tohoto zákona, pokud nejsou účetní jednotkou uvedenou v § 1 odst.2 písm.d) až h)“.

 

Uvedené změny by umožnily občanům cizích států, kteří podnikají nebo provozují jinou činnost na území ČR podle zvláštních zákonů vést daňovou evidenci ve smyslu § 7b zákona č.586/1992 Sb., o daních z příjmů, pokud splní stejné podmínky, jako české fyzické osoby.

Změna by se týkala zejména občanů z jiných členských států EU, kteří se od 1.5.2004 nemusí povinně zapisovat do obchodního rejstříku a nestávají se tedy účetní jednotkou uvedenou v § 1 odst.2 písm.d) zákona o účetnictví.

 

Změna by také prospěla rozvoji podnikání na území ČR v případě podnikatelů, kteří chtějí podnikat ve sdružení se zahraniční fyzickou osobou, která není zapsána v obchodním rejstříku, a současně  nechtějí opustit možnost vést DE z důvodu, že se staly účetní jednotkou dle § 1 odst.2 písm.g).

Stanovisko MF:

Dle současně platného ustanovení § 1 odst. 2 písm. b) a § 4 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, zahraniční fyzická osoba (účetní jednotka) je povinna vést účetnictví ode dne zahájení činnosti až do dne ukončení činnosti na území České republiky. Problematika uplatnění stejných podmínek pro vedení účetnictví, jakou mají české FO, bude řešena novelou zákona o účetnictví.

 

čekejte prosím ...
Hodnocení: 0.0/5 (0 hlasů)

Komentáře

Přidat komentář můžete pouze jako registrovaný. Máte u nás účet? Přihlaste se

Převodový můstek Rekodifikace E-commerce

Obchodní podmínky | Zásady zpracování osobních údajů | Zásady používání souborů cookies | Přidat do oblíbených

Přihlášení

Vyplňte e-mail a heslo, potvrďte kliknutím na tlačítko Přihlásit.

E-mail :
Heslo :

Zapomenuté heslo | Nová registrace | Bezplatná registrace

Dobrý den, jak Vám můžeme pomoci?

Jméno a příjmení :
E-mail :
Text :